Další z mých školních prací, tentokrát do předmětu Francouzská nová vlna, o filmu Louise Mallea
Milenci (Les Amants):

Milenci byli Malleovým třetím filmem na režisérském postu, a i přestože byl jeho předchozí film Výtah na popraviště kriticky ceněn, teprve Milenci pro něj znamenali opravdový průlom.
Od premiéry na Benátském filmovém festivalu (kde získal cenu poroty) až do jeho o tři roky opožděného nasazení v Americe okolo něj kritici a moralisté rozpoutali takovou bouři, že by se skoro zdálo, že Milenci jsou čistou pornografií. Kvůli filmu dokonce zasedal Nejvyšší Soud Spojených států, aby projednal právní definici obscénnosti. Obžalovaný majitel kina, který film promítal, byl nakonec osvobozen s tím, že film obscénní není, k přesné definici obscénnosti se ale nedošlo. "Poznám ji, když ji vidím" Takto se vyjádřil soudce Potter Stewart. Kvůli Milencům tak byly posunuty hranice americké cenzury. I přes tyto komplikace (nebo právě kvůli nim) snímek zaznamenal úspěch ve Francii i v zámoří, z Mallea se díky němu stal uznávaný talent a herečka Jeanne Moreau začala být vzývana jako tvář nové generace.
Od premiéry na Benátském filmovém festivalu (kde získal cenu poroty) až do jeho o tři roky opožděného nasazení v Americe okolo něj kritici a moralisté rozpoutali takovou bouři, že by se skoro zdálo, že Milenci jsou čistou pornografií. Kvůli filmu dokonce zasedal Nejvyšší Soud Spojených států, aby projednal právní definici obscénnosti. Obžalovaný majitel kina, který film promítal, byl nakonec osvobozen s tím, že film obscénní není, k přesné definici obscénnosti se ale nedošlo. "Poznám ji, když ji vidím" Takto se vyjádřil soudce Potter Stewart. Kvůli Milencům tak byly posunuty hranice americké cenzury. I přes tyto komplikace (nebo právě kvůli nim) snímek zaznamenal úspěch ve Francii i v zámoří, z Mallea se díky němu stal uznávaný talent a herečka Jeanne Moreau začala být vzývana jako tvář nové generace.
Středobodem příběhu je Jeanne, nespokojená manželka z vyšší třídy vdaná za Henriho - venkovského majitele novin. Kvůli pobavení a vytržení z jejího všedního nudného života jezdí do Paříže, kde se stýká s přítelkyní Maggy, ale také s milencem Raoulem. Manžel tyto stále častější návštěvy nevidí rád a donutí ženu, aby přátele přivezla na víkend do jejich venkovského sídla. Na cestě do jejich domu má Jeannino auto poruchu, a tak ji přibere projíždějící cizinec, který nakonec skončí jako další z hostů. Právě kvůli energickému Bernardovi nakonec Jeanne zapomene na manžela i milence, a odjíždí s ním pryč od dosavadního života.
Malle ukazuje všechny vnější znaky světa zámožných - výlety do Paříže, módní oblečení, nádherný dům, sluhové… Zároveň ale dává najevo, že tady jde jen o přetvářku, o něco falešného, že všechno pozlátko zatemňuje pravdu. Paradoxní je, že Malle byl důležitou součástí právě té společenské vrstvy, se kterou v Milencích bojuje. Narodil se do zámožné rodiny, a v tomto prostředí celý dosavadní život žil. Právě proto je jeho lehce posměšné zobrazení společenské smetánky tak přesné. Film si bere hodně z měšťáckého melodramatu - temperamentní hráč póla, temný a emocionálně nepřístupný manžel, nespokojená žena, Malle ale tyto stereotypy narušuje a zpochybňuje tím, že charakterům dává neočekávánou lidskost. Nikdo se také nestává přímým terčem satirického pohrdání. Všude se objevují zrcadla, která nám mají připomenout, že toto není příběh o trpkých osudech bohatých lidí, ale o jedné jediné osobě. Jeanne poslouchá, co o ní druzí říkají, dívá se do zrcadla a snaží se nalézt sama sebe nebo verzi svého já, se kterým by byla spokojená. Nic takového ale nenachází, naopak vidí někoho jiného. Zoufalství Narcise, který popírá vlastní obraz. Malle ale chápe, že každý má právo na trochu sebelásky.
Jeanne je další variací filmové femme fatale, není však tajemná díky svému původu či jednáním, ale svým vnitřním světem, do kterého nikdo nedokáže nahlédnout, svými nevypočitatelnými pohnutkami. Je to žena vášnivá a citlivá, stejně jako herečka, která ji hraje. Milenci mohou být částečně zpovědí o osobnosti ženy, se kterou Malle určitou dobu žil. Toto potvrzuje i shoda jmen herečky a hlavní postavy. Jeanne Moreau je ústředním živlem filmu. Často oblečena v bílém, princezna, která se prochází za zvuků Brahmsovy hudby, která je ve filmu použita. Téměř panenská Jeanne proplouvající v manželově tiskárně novin doslova trčí z obrazu.
Hlavní hrdinka je pravým opakem své extrovertní a mírně afektované přítelkyně Maggy, která je už v úvodní scéně při sledování póla vizuálně oddělena od Jeanne. Energická Maggy je oblečena v černé, Jeanne v bílém je charakterizována pomalými a vláčnými gesty. Přesto se v ní vše mění, když se setkává s Raoulem. Celá se rozzáří, na což ji upozorní i Maggy (a později i její muž Henri). Na cestě domů se sleduje v zrcátku, aby se sama o dané změně přesvědčila. V daném okamžiku nezvládne řízení a vjede do protisměru. Jako by neschopnost řádně zvládnout auto ukazovala na její nerovnovážné vnitřní rozpoložení.
Po návratu domů při hovoru Raoul stejně jako Maggy poznamenává, že Jeanne vypadá jinak, tentokrát, ale za prohlášením stojí stín podezření ze stále častějších návštěv do Paříže. Při hovoru s mužem se náhodou zmíní o Raoulovi, Jeannina nadšené líčení této osoby se rovná téměř vyznání, což si Jeanne uvědomí a skončí uprostřed řeči. Nevědomá snaha dostat ze sebe citový zmatek je tak zastavena a rovnováha se nedostavuje. Disharmonie se ale stupňuje když Jeanne přistihne služku, jak si přiměřuje její šaty a vrcholí v okamžiku, kdy náhlou žárlivostí posedlá Jeanne, hledající v manželství jinou trhlinu, než jsou její vlastní pochybnosti, přijíždí do mužovy tiskárny a narazí na sekretářku, která se zachová, jako by byla přistižena při nevěře, i když je Henri vlastně zcela jinde.
K Raoulovi se Jeanne upíná protože je představitelem úplně jiného partnerského přístupu než její muž. Ten je zárukou perspektivy a jistoty, ale chladné a nepřístupné. Mezi Jeanne a Henrim je neustále nějaký prostor, zvětšovaný ještě rozlehlostí jejich domu. Spí v oddělených ložnicích, jezdí každý svým autem, v místnostech se setkávají jako dva cizinci. Naopak energický Raoul ji fascinuje svou blízkostí a doteky, hmatatelným sdílením, společnými pohyby. Při jízdě na kolotoči se omámena větrem a závratí šťastně tiskne ke svému milenci, při tanci se na sebe mačkají v davu, při střelbě na terč jí Raoul pomáhá mířit. Někde mimo oba muže stojí Bernard, mladý archeolog, který pochází ze stejných kruhů, jako ostatní zúčastnění, ale se však vydal poněkud jinou cestou. Při společné jízdě autem se počáteční mírná antipatie (hádka o rychlost jízdy, návštěva přítele) postupně mění a úplně se láme v okamžiku, kdy Bernard Jeanne poprvé rozesměje. Lehký smích, který se změní v svobodný zvučný smích, když Jeanne spatří objekt řidičova vtipného popisu, svého muže. Nekonečný smích, kvůli kterému není ani schopna přivítat přátele či manžela postupně získává vážný ráz - smích se stává osvobozením a Jeanne se smiřuje se sebou samotnou i svou situací.
Malle ukazuje všechny vnější znaky světa zámožných - výlety do Paříže, módní oblečení, nádherný dům, sluhové… Zároveň ale dává najevo, že tady jde jen o přetvářku, o něco falešného, že všechno pozlátko zatemňuje pravdu. Paradoxní je, že Malle byl důležitou součástí právě té společenské vrstvy, se kterou v Milencích bojuje. Narodil se do zámožné rodiny, a v tomto prostředí celý dosavadní život žil. Právě proto je jeho lehce posměšné zobrazení společenské smetánky tak přesné. Film si bere hodně z měšťáckého melodramatu - temperamentní hráč póla, temný a emocionálně nepřístupný manžel, nespokojená žena, Malle ale tyto stereotypy narušuje a zpochybňuje tím, že charakterům dává neočekávánou lidskost. Nikdo se také nestává přímým terčem satirického pohrdání. Všude se objevují zrcadla, která nám mají připomenout, že toto není příběh o trpkých osudech bohatých lidí, ale o jedné jediné osobě. Jeanne poslouchá, co o ní druzí říkají, dívá se do zrcadla a snaží se nalézt sama sebe nebo verzi svého já, se kterým by byla spokojená. Nic takového ale nenachází, naopak vidí někoho jiného. Zoufalství Narcise, který popírá vlastní obraz. Malle ale chápe, že každý má právo na trochu sebelásky.
Jeanne je další variací filmové femme fatale, není však tajemná díky svému původu či jednáním, ale svým vnitřním světem, do kterého nikdo nedokáže nahlédnout, svými nevypočitatelnými pohnutkami. Je to žena vášnivá a citlivá, stejně jako herečka, která ji hraje. Milenci mohou být částečně zpovědí o osobnosti ženy, se kterou Malle určitou dobu žil. Toto potvrzuje i shoda jmen herečky a hlavní postavy. Jeanne Moreau je ústředním živlem filmu. Často oblečena v bílém, princezna, která se prochází za zvuků Brahmsovy hudby, která je ve filmu použita. Téměř panenská Jeanne proplouvající v manželově tiskárně novin doslova trčí z obrazu.
Hlavní hrdinka je pravým opakem své extrovertní a mírně afektované přítelkyně Maggy, která je už v úvodní scéně při sledování póla vizuálně oddělena od Jeanne. Energická Maggy je oblečena v černé, Jeanne v bílém je charakterizována pomalými a vláčnými gesty. Přesto se v ní vše mění, když se setkává s Raoulem. Celá se rozzáří, na což ji upozorní i Maggy (a později i její muž Henri). Na cestě domů se sleduje v zrcátku, aby se sama o dané změně přesvědčila. V daném okamžiku nezvládne řízení a vjede do protisměru. Jako by neschopnost řádně zvládnout auto ukazovala na její nerovnovážné vnitřní rozpoložení.
Po návratu domů při hovoru Raoul stejně jako Maggy poznamenává, že Jeanne vypadá jinak, tentokrát, ale za prohlášením stojí stín podezření ze stále častějších návštěv do Paříže. Při hovoru s mužem se náhodou zmíní o Raoulovi, Jeannina nadšené líčení této osoby se rovná téměř vyznání, což si Jeanne uvědomí a skončí uprostřed řeči. Nevědomá snaha dostat ze sebe citový zmatek je tak zastavena a rovnováha se nedostavuje. Disharmonie se ale stupňuje když Jeanne přistihne služku, jak si přiměřuje její šaty a vrcholí v okamžiku, kdy náhlou žárlivostí posedlá Jeanne, hledající v manželství jinou trhlinu, než jsou její vlastní pochybnosti, přijíždí do mužovy tiskárny a narazí na sekretářku, která se zachová, jako by byla přistižena při nevěře, i když je Henri vlastně zcela jinde.
K Raoulovi se Jeanne upíná protože je představitelem úplně jiného partnerského přístupu než její muž. Ten je zárukou perspektivy a jistoty, ale chladné a nepřístupné. Mezi Jeanne a Henrim je neustále nějaký prostor, zvětšovaný ještě rozlehlostí jejich domu. Spí v oddělených ložnicích, jezdí každý svým autem, v místnostech se setkávají jako dva cizinci. Naopak energický Raoul ji fascinuje svou blízkostí a doteky, hmatatelným sdílením, společnými pohyby. Při jízdě na kolotoči se omámena větrem a závratí šťastně tiskne ke svému milenci, při tanci se na sebe mačkají v davu, při střelbě na terč jí Raoul pomáhá mířit. Někde mimo oba muže stojí Bernard, mladý archeolog, který pochází ze stejných kruhů, jako ostatní zúčastnění, ale se však vydal poněkud jinou cestou. Při společné jízdě autem se počáteční mírná antipatie (hádka o rychlost jízdy, návštěva přítele) postupně mění a úplně se láme v okamžiku, kdy Bernard Jeanne poprvé rozesměje. Lehký smích, který se změní v svobodný zvučný smích, když Jeanne spatří objekt řidičova vtipného popisu, svého muže. Nekonečný smích, kvůli kterému není ani schopna přivítat přátele či manžela postupně získává vážný ráz - smích se stává osvobozením a Jeanne se smiřuje se sebou samotnou i svou situací.

S vědomím blížícího se závěru lze pozorovat, jak Henri po malých krůčcích předává svou ženu do rukou nečekaného hosta. Henri nařizuje dát mu zelený pokoj, jako by mu dával zelenou k ovládnutí situace, i při večeři sedí Bernard v čele stolu. Malle také naznačuje, že Raoul už nemá šanci. Na chodbě ho Jeanne odbude a jeho pokoj je naproti Henriho, tedy mnohem dále než pokoj jeho milenky.
V noci se Jeanne vydává do salónu oblečená v bílém župánku, podobná spíše víle nebo pohádkovému zjevení než ženě z masa a kostí. Její náhodné setkání s Bernardem rozhoduje o jejím dalším osudu. Zprvu se ještě brání a utíká, držíc se poslední silou konvence, ve které žena nemůže podvádět svého muže, a dokonce i svého milence!
Jeanne je natolik okouzlena cizincem, že podléhá spíše chtíči než lásce, nečemu, co vzniklo z její osamělosti a z uvěznění v určité společenské škatulce. Jeanne tedy nachází úlevu od tohoto stavu v polibku za měsíčního svitu, v objetí na loďce houpající se na vlnách, ve společné koupeli a v posteli. Je těžko někomu zavlívat, že ve finálních sekvencích spatřoval pornografii, vždyť tím vlastně do určitého stupně je - Jeannina úniková fantazie, na pomezí snu a reality, má charakter blouznění. Jeanne zde uniká od svého zoufalství. Zde můžeme oslavovat její sexuální odhodlání, nebo naopak shazovat její plytkou snahu uniknout z trpkosti do radostných hrátek. Je to akt rebelie proti povrchním omezením společnosti nebo jen vedlješí produkt toho samého? Jen stěží můžeme jasně rozlišit, je-li Jeanne hodná soucitu, jako vězeň v uzavřené kleci, či je-li jen produktem povrchního životního stylu, nebo pravda neleží někde na rozhraní.
Celý film nasvítil a na filmový materiál zachytil Henri Decae (s kterým Malle spolupracoval i na dalších filmech). V počátečních scénách je hrdinka často ukázána napolo ve stínu, který rezonuje se stíny na její duši, naopak pozadí je osvětlené - stín stromů v kontrastu s osvěleným hřištěm na pólo, při tanci v klubu je Jeanne skryta ve stínu, zatímco hudebníci jsou osvětleni. Zlom nastává uprostřed filmu, když Jeanne naráží na svého řidiče - stojí u auta na prudkém slunci. Tento okamžik bude pro hrdinku důležitý a i kamera tento fakt zdůrazňuje. Navíc Decae vychází vstříc Malleovu pojetí vnitrozáběrové montáže (např. mnoho událostí se odehrává v druhé plánu). Skladebná stránka tedy nevychází ze střihu, dohromady jsou spojovány již hotové, rytmizované celky.
Malle sám svůj film nevidí jako film se sexuální tématikou, naopak podle něj není o sexu skoro vůbec, naopak je film o morálce, k tabuizovaným tématům přistupuje realisticky, a tím vzniká dílo se základními společenskými morálními hodnotami a vše zobrazuje, takové jaké vše doopravdy je. Jednoduché situace a dialogy podle něj překonávají svou čistotou všechny sexuální tóny, tím vzniká čistý a opravdový film. Sex je pro něj prostředkem estetickým spíše než erotickým.
Mnohem více šokující než odvážné scény byl obraz svobodné ženy, do té doby nevídaný. Malle představil světu nový typ nezávisle myslící hrdinky, která byla sexuálně emancipovaná a schopná si nejen zvolit svůj osud, ale také jej následovat. Sám Malle o svém filmu prohlásil: "Co jsem měl na mysli, bylo odsouzení pokrytectví vládnoucí třídy a způsob, kterým nutí ženy, aby byly dobrými manželkami a matkami, a u toho zůstaly." Důkazem budiž i fakt, že Jeanne opouští nejen svého manžela a milence, ale také dceru - akt pro mnohé ženy nepochopitelný a trestuhodný.
Po odjezdu se Jeanne podívá do zrcátka, i pohled do zrcadla v bistru, kde se po cestě s Bernardem zastavují, ji děsí, bojí se obrazu, ve kterém vždy hledala jistotu. Zvuk kohoutího kokrhání odhání poslední noční sen. Malle ale odmítá pohlédnout do budoucnosti. Tu už musí divák vidět sám.
V noci se Jeanne vydává do salónu oblečená v bílém župánku, podobná spíše víle nebo pohádkovému zjevení než ženě z masa a kostí. Její náhodné setkání s Bernardem rozhoduje o jejím dalším osudu. Zprvu se ještě brání a utíká, držíc se poslední silou konvence, ve které žena nemůže podvádět svého muže, a dokonce i svého milence!
Jeanne je natolik okouzlena cizincem, že podléhá spíše chtíči než lásce, nečemu, co vzniklo z její osamělosti a z uvěznění v určité společenské škatulce. Jeanne tedy nachází úlevu od tohoto stavu v polibku za měsíčního svitu, v objetí na loďce houpající se na vlnách, ve společné koupeli a v posteli. Je těžko někomu zavlívat, že ve finálních sekvencích spatřoval pornografii, vždyť tím vlastně do určitého stupně je - Jeannina úniková fantazie, na pomezí snu a reality, má charakter blouznění. Jeanne zde uniká od svého zoufalství. Zde můžeme oslavovat její sexuální odhodlání, nebo naopak shazovat její plytkou snahu uniknout z trpkosti do radostných hrátek. Je to akt rebelie proti povrchním omezením společnosti nebo jen vedlješí produkt toho samého? Jen stěží můžeme jasně rozlišit, je-li Jeanne hodná soucitu, jako vězeň v uzavřené kleci, či je-li jen produktem povrchního životního stylu, nebo pravda neleží někde na rozhraní.
Celý film nasvítil a na filmový materiál zachytil Henri Decae (s kterým Malle spolupracoval i na dalších filmech). V počátečních scénách je hrdinka často ukázána napolo ve stínu, který rezonuje se stíny na její duši, naopak pozadí je osvětlené - stín stromů v kontrastu s osvěleným hřištěm na pólo, při tanci v klubu je Jeanne skryta ve stínu, zatímco hudebníci jsou osvětleni. Zlom nastává uprostřed filmu, když Jeanne naráží na svého řidiče - stojí u auta na prudkém slunci. Tento okamžik bude pro hrdinku důležitý a i kamera tento fakt zdůrazňuje. Navíc Decae vychází vstříc Malleovu pojetí vnitrozáběrové montáže (např. mnoho událostí se odehrává v druhé plánu). Skladebná stránka tedy nevychází ze střihu, dohromady jsou spojovány již hotové, rytmizované celky.
Malle sám svůj film nevidí jako film se sexuální tématikou, naopak podle něj není o sexu skoro vůbec, naopak je film o morálce, k tabuizovaným tématům přistupuje realisticky, a tím vzniká dílo se základními společenskými morálními hodnotami a vše zobrazuje, takové jaké vše doopravdy je. Jednoduché situace a dialogy podle něj překonávají svou čistotou všechny sexuální tóny, tím vzniká čistý a opravdový film. Sex je pro něj prostředkem estetickým spíše než erotickým.
Mnohem více šokující než odvážné scény byl obraz svobodné ženy, do té doby nevídaný. Malle představil světu nový typ nezávisle myslící hrdinky, která byla sexuálně emancipovaná a schopná si nejen zvolit svůj osud, ale také jej následovat. Sám Malle o svém filmu prohlásil: "Co jsem měl na mysli, bylo odsouzení pokrytectví vládnoucí třídy a způsob, kterým nutí ženy, aby byly dobrými manželkami a matkami, a u toho zůstaly." Důkazem budiž i fakt, že Jeanne opouští nejen svého manžela a milence, ale také dceru - akt pro mnohé ženy nepochopitelný a trestuhodný.
Po odjezdu se Jeanne podívá do zrcátka, i pohled do zrcadla v bistru, kde se po cestě s Bernardem zastavují, ji děsí, bojí se obrazu, ve kterém vždy hledala jistotu. Zvuk kohoutího kokrhání odhání poslední noční sen. Malle ale odmítá pohlédnout do budoucnosti. Tu už musí divák vidět sám.
Zdroje:
http://thecamerajournal.blogspot.com/2007/09/les-amants.html
http://www.sensesofcinema.com/contents/cteq/04/les_amants.html
http://www.gather.com/viewArticle.jsp?articleId=281474976777811
Cinemapur, 2 ročník, 6. číslo, str.19-24
http://thecamerajournal.blogspot.com/2007/09/les-amants.html
http://www.sensesofcinema.com/contents/cteq/04/les_amants.html
http://www.gather.com/viewArticle.jsp?articleId=281474976777811
Cinemapur, 2 ročník, 6. číslo, str.19-24





credit loans guaranteed approval <a href="https://creditloansguaranteedapproval.com">credit loans guaranteed approval</a> bad credit loans guaranteed approval <a href=https://creditloansguaranteedapproval.com>online cash register</a>