![]() | Originál Režie Hrají Rok Země Žánr Délka | Stranger then Fiction Marc Forster Will Ferrell, Maggie Gyllenhaal, Emma Thompson, Dustin Hoffman, Queen Latifah, Tom Hulce, Linda Hunt, Christian Stolte 2006 USA Drama / Fantasy / Romantický / Komedie 113 min |
Harold Crick, žije sám, jediným opravdovým společníkem jsou mu jeho hodinky, přesně odpočítávající jeho nudný život, zahrnující chození do práce (Daňový úřad) a….. a to je vlastně vše. Asi by to tak bylo kdovíjak dlouho, Harold by ve svém na sekundy vypočítaném žití možná pokračoval celý život. Ale to by nesměl jednoho dne zaslechnout ženský hlas, který vybranými spisovatelskými slůvky popisuje jeho nudnou existenci. Harold je zmaten, a po odmítnutí svého stavu jako schizofrenie je poslán svéráznou psycholožkou za literárním profesorem, který by mu mohl pomoci jeho problém vyřešit - zjistit, jak by mohl jeho "příběh" dále pokračovat, zda se jedná o komedii či tragedii a kdože mu to sakra mluví do života… Svět, ve kterém dosud Haroldův žil, se ale mění i jiným způsobem. Je nucen vyšetřovat daňové úniky osobité a mírně drzé pekařky, která, i přes zjevnou odlišnost od spořádaného Harolda, začne našeho milého hrdinu nebezpečně přitahovat. A pak tu máme ještě neurotickou spisovatelku Karen Eiffel, která trpí těžkým psaveckým blokem - neví totiž jak zabít hrdinu své další knihy…
Marc Forster je režisér, který ať sáhne po jakékoliv látce či žánru, vždy to dopadne minimálně dobrým, v lepším případě nadprůměrným filmem. Vezměte si třeba Ples příšer s oscarovou (dle mého názoru ne úplně oprávněně) Halle Berry, dojemné pohádkové drama Hledání Země Nezemě či rozporuplné, leč dozajista poutavé předposlední dílko - Hranici života. Všechny se vyznačují pevným vedením herců, zajímavými nápady a skvěle zvládnutou dávkou emocí - občas jsou na té nejtenčí hranici přehnané slzopudnosti, ale tuto mez nikdy nepřekročí.

Když to tak vezmu, Horší už to nebude (český název se asi chce vézt na jméně Lepší už to nebude, v kontextu filmu je tento překlad kapku mimo mísu) se předchozím Forsterovým filmům dost podobá. Celá skvadra herců je skvělá. Počínaje Willem Ferrellem, který předvádí dokonalý herecký minimalismus a překvapí, jak umí hrát očima (což je úplně v rozporu s jeho obvyklou polohou ala král mimických grimas), přes roztomile revolucionářskou Maggie Gyllenhaal, permanentně neurotickou Emmu Thompson, která působí, že každou sekundu zabije sebe sama a ne postavu své knihy, dále můžu pokračovat cynicky klidným Dustinem Hoffmanem, který se vůbec nepodivuje tomu, že Harold slyší ve své hlavě spisovatelčin komentář až po Queen Latifah (asistentka Karen Eiffel), která hraje úplně normálně, což u ní asi zas až tak běžné není.
Dalším plusem jsou zajímavé nápady jako je např. grafické spodobnění různých Haroldových činností (i když úplně originální to není - nebezpečně se podobá ikeovým katalogovým hrátkám v Klubu rváčů) nebo cestování městskou hromadnou dopravou, kde hrdinové sedí u ohýbající se části a autobus až nebezpečně často zahýbá.
Humor je spíše decentnějšího rázu, ryčivý smích nevyvolá (pro ten je třeba vidět spíše jiné filmy s Willem Ferrellem), spíše jen blažený úsměv, který zaručeně rozsvětlí každému den a zůstane ještě dlouho po filmu. Stejný úsměv způsobí romantická linie (zejména pak scéna s koláčky a moukami), která je lehce uvěřitelná - mezi oběma hrdiny opravdu jde cítit vzájemná přitažlivost, a to přesto, že mi Ferrell přijde jako snad nejvíce asexuální herec vůbec. Navíc rozhodně potěší role Dustina Hoffmana, který v roli literárního profesora vskutku exceluje.
Co se týče příběhu samotného - díky jisté fantasmagoričnosti (a např. faktu, že podivné události všichni berou víceméně jako ne až tak podivné…) bývá přirovnáván ke scénářům Charlieho Kaufmana, kterým se ale nemůže vyrovnat. Jeho příběhy bývají mnohem více komplikované, kdežto Horší už to nebude tak vypadá jen na první pohled, ve skutečnosti je však spíše jen pomalým posouváním k finále. To je také úplně jiné než kaufmanovské konce - je více hollywoodské a přístupné řadovému divákovi. Navíc trochu zamrzí, že příběh, který je celou dobu jen jednoduchou linií, nabízející prostor pro uplatnění hlavního hrdiny, jeho změny a milého humoru, je vlastně naopak relativně komplikovaný a působí trochu nuceně - jako by Zach Helm (scénarista) nevěděl, jak celý film uzavřít (samotný závěr pak působí méně pravděpodobně, než skutečnost, že hrdina slyší ve své hlavě hlas spisovatelky…). Poslední věta Karen Eiffel, kdy objasňuje, proč knihu ukončila tak jak ukončila, tento dojem trochu (předčasně) vylepšuje. Film se bohužel v závěru snaží předat přehnaně elementární poselství (že život je krásný díky drobným radostem), které sice tu a tam probleskuje celým filmem, ale rozhodně by se našly nosnější myšlenky, které by se daly na příběh napasovat.

A ještě malý dodatek na závěr - na začátku filmu jsme v kinosále seděli 3, pak to dotyčný páreček vzdal a já si film užila pěkně v soukromí - jako když se doma dívám z gauče na telku, jen tady byl gauč nahrazen křeslem a obrazovka byla poněkud větší. Neříkám, že to nebylo fajn. Měla jsem klid, nikdo nerušil (kromě nervózní uvaděčky, která deset minut před koncem co chvilku pokukovala do sálu, jestli už to končí). Jenže pak takové příjemné a v jádru inteligentní filmy vidí mizivé množství lidí. A to zamrzí…
Verdikt: ☻ ☻ ☻ ☻





