| Originál | Urga |
| Režie | Nikita Michalkov |
| Scénář | Rustam Ibragimbekov |
| Hrají | Badema (Pagma), Bayaertu (Gombo), Vladimir Gostyukhin (Sergej) |
| Rok | 1991 |
| Země | Francie/SSSR |
| Žánr | Drama |
| Délka | 118 |
Urga je nejen tyč s okem, kterou Mongolové ve stepích nahánějí dobytek a koně, ale v případě, že se zapíchne do země (a tím pádem je široko daleko viditelná), také znamení, že pár prožívá intimní chvilky a nemá být rušen. Film začíná chycením manželky urgou a pokračoval by i jejím vztyčením, kdyby ale mongolská žena Pagma neodmítla. Určitou dobu žila v městě a ví o antipopulační čínské politice - už mají tři děti, povoleny jsou jen dvě. Další by (stejně jako pravděpodobně to třetí) nemělo šanci studovat.
Právě ona je prvním závanem moderního života do mongolských tradic, což poznamená i babička, která s nimi žije. Synovi říká, že si neměl brát ženu, která žila v městě. Ona je nejlepším ukazatelem, který cítí příchod něčeho nového. Sama žila celý život stejně, jako generace před ní a cítí, že nastane změna k horšímu. Vždyť Mongolové nepotřebují ke svému životu auto, dům a televizi. Žili bez nich dlouhá léta a byli tak spokojení.
Gombo se svou rodinou obývá jurtu ve stepi, kde v jejich okolí není ani živáčka, chová zvířata a vychovává své děti, tedy vede prostý život nerozlučně spojený s přírodou. Své děti se snaží vtáhnout do světa mongolských tradic. Jeho potomci ale přirozeně ze zvědavosti, která je dětem vlastní, dají přednost pískající hračce před živou vážkou, která je pro ně příliš obyčejná a všední. Vždyť vše, co je nové a neokoukané je mnohem zajímavější než to, s čím se běžně setkáváme, a cenu čehož si uvědomíme až poté, co to ztratíme.
Poslem z města však není jen Gombova manželka, ale také strýc Bajartu, který vozí Gombově rodině různé vymoženosti z čínského města (a jak směšně pak působí třeba plakát Sylvestra Stallonea v mongolské jurtě) a malou dcerku učí hrát na akordeon veselé odrhovačky, které mají jistě daleko k tradičním písním, které kdysi zněly mongolskou stepí (a ke kterým má jistě blíže nádherná doprovodná filmová hudba).

Do této ještě stále přetrvávající idylky vstupuje Rus Sergej, který omylem sjede se svým náklaďákem do řeky a je nucen u Gombovy rodiny přenocovat. A zde je poprvé výrazně vidět rozpor mezi životem ve stepi a ve městě. Sergej je nejdřív v šoku, že Gombo nechal svého mrtvého příbuzného jen tak ležet v poli, poté je svědkem zabití ovce, které se mu zdá brutální. To je ale nejen nutné k přežití, ale navíc je rychlé a ovce dlouho netrpí, tedy krutě spíš jen vypadá (nabízí se srovnání se zabíjením ve velkochovu). Rodina ho srdečně přijímá, bohatě pohostí a uloží ke spánku, ráno mu potom pomáhá s náklaďákem a Sergej se vrací do města, kde pomáhá se stavbou silnice. S ním je ale vyslán i Gombo - žena chce nejen televizi, ale také prezervativy, aby předešli nechtěnému početí dalšího dítěte.
Teď se situace obrací. Sergej byl překvapený ze setkání s tradičně žijícími Mongoly a nyní se zase Gombo ocitá ve městě. Se svým oblečením a koněm vypadá v šedivém čínském městě poněkud nepatřičně, navíc se chová jako dítě, nadšený ze všeho neznámého a lákavého, ať už jsou to barevné sladkosti nebo kolotoč s létajícími letadélky (z kterého se mu ale udělá špatně, tedy ne vše, co objevuje je dobré). Slíbené prezervativy ale není schopen koupit, kvůli studu a napovrch chladným, avšak vskrytu posměvačným pohledům prodavaček, odchází z obchodu s nepořízenou.
Mezitím, co si Gombo očarovaně užívá města, Sergej navštěvuje v ubytovně svou přítelkyni Marinu. Pochází z Irkutska, ale kvůli práci je nucen cestovat, což je situace, která mu nevyhovuje. Díky návštěvě u Gombovy rodiny si bolestně uvědomuje, že na první pohled chudý život Mongolů v čínské stepi je mnohem bohatší a čistší než všechny výdobytky měst. Gombo tráví svůj život s rodinou v lůně přírody, v místech kde se narodil a kde má své kořeny, což je něco, co Sergej postrádá. Tuto neutěšenou situaci pak řeší tradičně rusky - alkoholem. To se nejvíc projeví, když večer spolu s Gombem a dalším přítelem navštíví místní diskotéku, kde se opije. Ptá se svého přítele a poté i sám sebe, jak se jmenoval je praděd, ani jeden z nich však není schopen odpovědět. Poté zpívá na pódiu se sentimentem píseň, kterou si nechal na vojně vytetovat na záda, aby ho chvíli nato zatkli.
Gombo se vrací domů, místo na koni jede na bicyklu, veze s sebou televizi. Je ale unaven, a tak nejdříve posedí před vypnutým televizorem, ve kterém se odráží barevná step a po chvíli usíná. Ve snové vizi ho pak dohání jeho manželka spolu s mongolskými bojovníky a samotným Čingischánem. Chtějí ho potrestat za porušení tradic a za to, že neodolal vábení a koupí televizoru (i když na přání manželky) zklamal své předky.
Po návratu domů začíná stavět malou větrnou elektrárnu, která pohání televizor. Před ním se pak v jurtě setkává celá rodina, a sleduje záběry stepi, místo toho aby vyšli ven a dívali se na tu krásu naživo. Určitým kompromisem mezi tradicemi a novým světem plným vymožeností, ale také omezení, kompromisem mezi Gombem a Pagmou, je zplození čtvrtého dítěte, které je provázeno zapíchnutím urgy do země.
Film končí monologem Gombova a Pagmina čtvrtého syna. Jmenuje se Tajmudžin, stejně jako Čingischán, má tedy jméno odkazující k jeho kořenům. Na místě, na kterém jeho rodiče kdysi zapíchli urgu nyní stojí komín, on pracuje na benzínce a žije v bytě. Opustil tedy život, který žili jeho rodiče, ale už jen tím, že tento příběh jakoby vypravuje dokazuje, že mu tato změna není úplně lhostejná.

Vyprávění je anekdoticky laděné, vtipné momenty jsou však jen ozdobou úvahy o technickém pokroku, který je bohužel nevyhnutelný. Rozšiřuje se i do míst, kde dosud neměl své místo, do širých mongolských stepí, jejichž obyvatelé vždy žili v souladu s přírodou. Střetu s moderní kulturou se nevyhnou, jediným řešením se pak jeví jakýsi kompromis mezi životem ve městě a tím tradičním, v lůně přírody. Hlavně by si však každý bez ohledu na dobu, ve které žije, měl uvědomit, kam patří a čím je. Každý by si měl najít příslušnost sebe samého k určitému národu či tradici. Bohužel například ruský národ se svou minulostí není vypořádaný a zřejmě ještě dlouho nebude.
Michalkovův snímek působí velmi poeticky zejména díky živému zobrazení mongolských stepí, které vypadají tak nekonečné, jak to jen jde ve filmu ukázat a zalité sluncem mají tak nádhernou barvu, že by se tam člověk hned nejraději vypravil. Naopak město je ve srovnání s širými zelenavými a žlutooranžovými lány působí šedivě, smutně a neuspořádaně.
Hodnocení filmu tedy vyznívá velmi kladně, snímek není nijak náročný na pochopení, ale ani bez myšlenky. Zobrazení života ve stepích působí přesvědčivě zejména díky mongolským představitelům hlavních rolí, a zároveň půvabně díky nádherné kameře.
Verdikt: * * **




